ÚSTÍ NAD ORLICÍ – První zářící svíce na adventním věnci, která je symbolem štěstí, připomněla období zklidnění a dobročinnosti. Lidé mají k sobě blíž, jsou ohleduplní a přátelští. Tento vliv se promítá do rodin i celé společnosti.
Rodinné centrum Srdíčko v Ústí nad Orlicí, pečující o spokojený život v rodinách, počínaje přednáškami o výchově dětí až po manželské večery, si uvědomilo, že ukončením aktivního věku život nekončí a na seniorský věk se zapomíná, i když k životu rodin bezesporu patří. Vždyť senior není přítěží společnosti, jak mnohdy v současnosti se traduje, ale svými zkušenostmi i dalším zapojením, přínosem. Proto se vedeni RC Srdíčko rozhodlo tuto mezeru společenského života zaplnit.
Tak byla 2.prosince zahájena pravidelná série setkávání osob třetího věku nad kalíškem medoviny a vyprávěním. A proč medánky se sladkou chutí na jazyku i pocitu v duši? Vždyť kalíšek zlatého moku je vykreslením jejich života – práce člověka, pilné včelky, slunce a rozvitého květu.
Hned první setkání potvrdilo zájem o tuto možnost, ovšem vzhledem k přísným covidovým opatřením v omezeném počtu. V útulném prostředí Zambaru pod vedením zakladatelů akce Daniela Dostrašila a Elišky Pinkasové se s představením jednotlivých účastníků začala odvíjet řada zajímavých příběhů, zájmů a zálib. Žádné stařeny a staříci, ale aktivní lidé, kteří po skončení produktivního věku našli čas pro rozvíjení svých koníčků – práce na zahradě, i králík Ferda ožil ve vzpomínkách, turistiky, četby, na kterou dříve nebylo dostatek času, i stálá aktivní činnost u vyšívání. Pro představení svých výšivek musí však autorka připravit místnost ve svém bytě. K lítosti seniorů, včetně početných návštěvníků, byla Klubu přátel umění vedením města odebrána místnost pro výstavy a tím znemožněna jeho činnost.
Milým vánočním dárkem byl příchod statného muže v biskupském rouchu, jako by právě přijel z Malé Asie dávných let, který věren svému poslaní přinesl i dárky. Nejdříve v roli svatého Mikuláše seznámil přítomné s tradicí Vánoc a vánočního stromku, která možná sahá do Francie roku 573 v podobě nazdobené jedle svítícími loučemi. V Čechách poprvé, podle německého vzoru, v roce 1812 na libeňském zámečku pro své přátele ozdobil jedli ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich.
Protože k Vánocům patří 9 až 12 druhů cukroví, byla na závěr představena staročeská štědrovečerní hostina, která sice vycházela z chudších poměrů tehdejší doby, ovšem nesmělo chybět ovoce, kapr a hlavně vánočka.
Poté Mikuláš na obrázcích Josefa Lady přidal ukázku českých Vánoc minulých let. To probudilo vzpomínky účastníků na zamrzlé rybníky, zasněžené kopce, sáně tažené koňským potahem za zvuku rolniček, prostě krásnou dobu jejich dětství.
Nakonec se k pohádkovému vyprávění přidala i příroda. Ve smyslu co je dnes, nemusí být zítra, pochmurnou šedivou oblohu následující den změnila v blankyt prozářený sluncem a v dalším dni po vzoru obrázků Josefa Lady vše pokryla sněhobílou peřinou. Ta však obratem 24 hodin nabyla podoby blátivé břečky. Inu, taková je realita letošního prosince.
Stanislava Dvořáková
