ÚSTÍ NAD ORLICÍ – Jedno psaní od hendikepovaného kamaráda z Brna, několik telefonátů do rodného Ústí a iniciativa „Rychlo-sbírka v Ústí nad Orlicí pro uprchlíky v Jižním Maďarsku“ byla na světě. Třiatřicetiletý sociální geograf Robert Osman je jedním z mnoha dobrovolníků, kteří chtějí tisícům uprchlíků ze Sýrie a dalších válkou zasažených zemí podat pomocnou ruku. Až skončí v pátek večer zmíněná sbírka, sedne hned druhý den ráno za volant s jejím výtěžkem a vyrazí na jih Maďarska. „Kdyby člověk, co mě požádal, mohl jet sám, tak už v Maďarsku dávno je. Vlastně jen vykonávám jeho vůli,“ říká odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity krátce před odjezdem.
Že se brněnská organizace propojí s pěti ústeckými ve snaze pomoct, je samo o sobě docela unikátní. Jak k tomu vlastně došlo?
To je vlastně strašně vtipná záležitost. Brněnská organizace Archa community, která je složena z tělesně postižených lidí a jejich přátel, je jednou z mála, kde se o integraci jenom nemluví, ale kde se i reálně děje – organizují tábory, divadlo, volnočasové aktivity pro lidi s hendikepy i bez nich. No a tak mi jednou jeden jejich člen napsal, zda neznám někoho zodpovědného, kdo by jel do Maďarska, že by půjčil auto a zaplatil benzín. Řekl jsem, že bych jel, a tak to vzniklo.
Aktuálně fungujete jako organizátor sbírky a řidič dodávky v jedné osobě, co vás k tomu vede?
To jsou dvě rozdílné věci. Řidič jsem vlastně pouze auta Archa community. A tam vidím, že to vlastně ani není moje rozhodnutí. Myslím, že kdyby člověk, co mě požádal, mohl jet sám, kdyby mu to jeho hendikep dovolil, tak už tam dávno je. Vlastně jen vykonávám jeho vůli a dělám něco jako osobní asistenci. A organizátor je trochu silné označení. Jediné, co jsem vlastně udělal, je, že mě napadlo zavolat do Ústí pár lidem. Lenka Janyšová řekla, že domluví spolupráci s gymnáziem, a poskytla Malou scénu, Dan Dostrašil nabídl své lidi a svůj prostor. Červený kříž nabídl pět set ešusů, Spousti záštitu a odvoz do Brna, každý něco, podle svých možností. Já vlastně nic neorganizuji.
Početný tým jste ale dal dohromady v rekordním čase…
No, byla to taková sněhová koule. Jednomu řekneš, co sháníš a potřebuješ, a on ti řekne, co může zajistit sám a co by mohl obstarat někdo jiný. Buď dá kontakt, nebo někoho přímo deleguje. Je to taková samoorganizace, já už vlastně ani nevím, kolik osob je do ní zapojeno. Mám zkušenost, že lidé chtějí pomáhat, že jim často chybí jen nějaký prvotní impulz.
Česko se jeví v otázce pomoci uprchlíkům jako názorově rozdělené. Na jedné straně pozorujeme vlnu solidarity, na druhé nejen odmítání, ale i otevřené projevy nenávisti. Je naše země skutečně tak nejednotná, který z táborů je podle vás hlasitější?
Souhlasím s tím, že Česká republika je názorově rozdělená, už to k ní začíná tak nějak patřit. Myslím, že slyšet jsou víc ti, kdo se bojí neznámého, ale to podle mě neznamená, že jich je většina. Nemyslím si, že je zásadní, koho je kolik, podstatné je to neznámé. Těžko lze někomu vyčítat, že se bojí lidí, jež nezná. Spíš je potřeba hledat způsoby, jak se s nimi seznámit, jak se o nich dozvědět, jak se s nimi ideálně setkat osobně. Mám zkušenost, že neosobní forma vizuálního způsobu předávání informací neumožňuje zprostředkovat pocit sounáležitosti. Vidět můžete vždycky jenom „ty druhé“, nikdy ne „nás“.
Nepřijde Vám trochu paradoxní, že iniciativa, kterou podporujete, vzešla od hendikepovaných lidí, zatímco řada fyzicky zdravých pouze nečinně přihlíží? Nevypovídá to o něčem?
To je krásná otázka. Ta otázka vlastně odpovídá většinové představě, že postižený člověk je někdo méněcenný, někdo, kdo není ve srovnání se zdravým člověkem úplně plnohodnotný, a tak ani nemůže udělat nic výjimečného, něco skutečně hodnotného. Jenže ono to tak není. Lidé s jakýmkoliv zdravotním hendikepem mají řadu zkušeností, o které je člověk bez něj ochuzen. Umí čekat, umí si říct o pomoc. Umí pojmenovat, co chtějí, umí vyjednávat často i o velmi intimních věcech. Vědí, co je důležité. Takže ne, není to paradoxní, je to úplně normální.
V sobotu vás čeká za volantem dodávky pořádná porce kilometrů, kam přesně máte namířeno?
Taky by mě to vlastně zajímalo. (směje se) Situace se mění příliš rychle na to, aby bylo dnes možné říct, kde bude v sobotu pomoc nejlépe vynaložena. Nejde jen o to, kde je situace nejhorší z pohledu samotných uprchlíků, ale do hry vstupují i faktory, jako jsou požadavky maďarské armády a policie, koordinace dobrovolníků, kteří už tam jsou, důvěryhodnost informací, počasí a podobně. Dnes už se formují určité skupiny, které se především na sociálních sítích vzájemně informují o aktuálním vývoji. Budeme situaci sledovat, pokusíme se získat co nejvíc informací od těch, kteří se z Maďarska tento týden vrátí, a pravděpodobně se budeme rozhodovat až na poslední chvíli.
Co byste vzkázal lidem, kteří zvažují nějakou formu pomoci uprchlíkům, ale jsou na pochybách?
Nedělejte to kvůli nim, dělejte to kvůli sobě. Uleví se vám.
Mgr. Jan Pokorný
